GlassAtelier Vikinga - Blanka Musílková

 

"Práce se sklem je nejkrásnější, jakou znám.  Je-li roztaveno, žije svým vlastním životem a musíte se mu poddat, proniknout jím a stát se jeho součástí.Teprve pak vám dovolí, abyste mu dali tvar svých myšlenek."

Pod jménem „Vikinga“ se skrývá absolventka výtvarné větve SUPŠ sklářské v Železném Brodě Blanka Musílková. Výtvarnou větev, obor "malování a leptání skla"  dokončila v roce 1987 pod vedením sklářského výtvarníka profesora Jana Novotného.

Firma, nesoucí název GlassAtelier Vikinga, vznikla na sklonku roku 1992 a ve svých počátcích se zabývala výtvarnými technikami obecně - tvorbou bižuterie, dárků, módních a bytových doplňků. O rok později přibyla technika tvarování skla nad kahanem a ta dnes představuje největší díl produkce ateliéru, od tradičních  "železnobrodských" figurek přes nespočet skleněných ozdob, květin a dekorací až po unikátní šperky. Práce s roztaveným sklem mi učarovala, nejprve jsem se jen chodila dívat, jak pracují jiní, ale netrvalo dlouho a sama jsme se začala učit poznávat tento úžasný materiál. Po letech už se ani nedá spočítat, kolik skleněných drobností si z malé sklářské dílny uprostřed Evropy našlo cestu do celého světa.

Nedílnou součástí ateliéru je také práce v terénu.  Přímo pod širým nebem lze sledovat, jak skleněné figurky vznikají a můžete si třeba nechat vyrobit nějaký suvenýr podle své vlastní představy.

Práci se sklem samozřejmě průběžně prolíná i další tvůrčí činnost v oblasti výtvarných prací, grafiky, návrhářství, hudby, literatury, a podobně - tyto aktivity byly  prezentovány na několika výstavách, soutěžích a promoakcích.

Sklářka Blanka Musílková: Slony dělá člověk stále, korunovační klenoty byly zážitkem

V soutěži se jménem Vodafone firma roku získala Blanka Musílková z Mirotic třetí místo v kategorii živnostníků Jihočeského kraje. Její prací je výroba skleněných figurek, dekorací a šperků nad sklářským kahanem. Jejím největším zážitkem byla spolupráce s firmou Graciella, pro kterou dělala kopie minerálů pro české korunovační klenoty.

Co pro vás znamená ocenění v soutěži firma roku?

Na vyhlášení soutěže jsem jela bez jakéhokoliv očekávání, třetí místo pro mě tedy bylo obravským překvapením a je to moc příjemný pocit. Samotná akce byla velmi dobře připravená s profesionálním vyhlášením a průběhem, mám z ní dobrý pocit.

Můžete přiblížit, na co přesně se specializujete?

Na Železnobrodské škole jsem vystudovala jeden ze sedmi oborů skla. Mým oborem se stalo malování skla, povrchová úprava, leptání, vitráže a podobně. Na záčáku devasesátých let jsem v tomto oboru chtěla podnikat, avšak po zjištění, že potřebná vypalovací pec stojí jeden a půl milionu jsem od tohoto nápadu opustila. Proto jsem se začala zajímat o výrobu skleněných figurek. Ikdyž to vypadá jako jednoduchá práce, má své zákonitosti a strašně dlouho mi trvalo, než jsem se něco naučila. Nyní tento obor dělám už 26 let a vyrábím především figurky, skleněné figurky a šperky. Oproti lidem, kteří toto studovali, mám asi výhodu v tom, že mi nikdo neřikal, abych něco nedělala, protože to nejde. Díky tomu jsem se dlouho zabývala různými specialitami, jako například skleněné repliky kamenů do kopie korunovačních klenot.

Jak se dívka dostane na sklářskou školu? Není to povolání typické spíše mužům?

Nemyslím si, škola měla dvě části, chlapci zastávali technickou část v hutích. V naší třídě byli převážně dívky, které dělali bižuterii a malování skla.

Měla jste ke sklu nějaký vztah? Pracovali v oboru například příbuzní?

Odjakživa mi říkali, že mám talent, ráda jsem něco vyráběla nebo kreslila. Na sklářskou školu byly povinné talentové zkoušky a maminka mi říkala, že bych to měla zkusit. V té době jsem o nějakých železnobrodských figurkách neměla ani tušení. Jako malá si vybavuji, že měla babička doma malou skleněnou figurku medvídka. Já ho neměla ráda, protože byl strašně ošklivý. Nenapadlo by mě, že u toho skončím na celý život.

Takže jste měla jasno, že se po škole budete živit sklem?

Začínala jsem v dobách mateřské dovolené, ze začátku se jednalo spíše o formu seberealizace. První pokusy s kahanem byli hrozné, byla jsem však mladá a seděla u něj tak dlouho, dokud se figurka nepodařila. Ta práce mě okouzlila.

Co tedy k výrobě figurky potřebujete?

Moc toho není , bytelný stůl, specifický sklářský kahan, kompresor, skleněné tyčinky a šikovné ruce.

U nás se stále mluví o tom, že má sklo v České republice tradici. Jak si podle vás skláři stojí?

Špatně. V době, kdy jsem ještě žila v Želeném Brodě nás to v okolí dělalo 680, včetně těch, kteří mačkali korálky nebo vyráběli vinuté perle. V dnešní době je nás, lidí kteří vyrábíme skleněné figurky asi 15. Pár výrobců je i v zahraničí, avšak používají jinou technologii. Sklárny v Železném Brodě zavřeli asi před 5 lety, všechny velké továrny, které vytvářeli jméno české skla jsou pryč. Já u této práce zůstávám, protože mě to baví, už to není co bývalo. Číňané dokáží figurku udělat za menší cenu, než já do výroby musím investovat, nedokáži jim konkurovat.

Kde mají vaše výrobky největší odbyt?

Do roku 2002 jsem dělala pro exportní firmy, které vyváželi do Austrálie, Japonska, a Ameriky. Když však klesla cena dolaru, tak mi to zůstalo na krku samotné. Jenže já neumím obchodovat, myslím si, že člověk může buď dělat, nebo obchodovat. Byla jsem tím pádem nucena ne příliš dobrovolně objížděť regionální akce, jakou jsou řemeslné jarmarky a šermířské akce.

Nemáte pocit, že jsou lidé ochotni za kvalitní výrobek zaplatit více?

Jsou, je ale třeba si uvědomit, že ve skutečnosti skleněnou figurku nikdo nepotřebuje. Člověk jí koupí jako dárek, nebo ho sklo opravdu zajímá. Potřebuje rohlík, auto, chleba nebo salám, ne však skleněnou figurku. Proto mám radost z každého zákazníka, tím, že jezdím mezi lidi, mám zpětnou vazbu. Lidé se zastavují a zjišťují, že figurka není vyrobená z formy, ale opravdu ručně tvarovaná nad kahanem.

Kolik figurek vyrobíte?

To nelze přesně určit, nepočítám to. Někdy zvládnu udělat třeba čtyři věci najednou, dělám takové malé figurky o rozměru do jednoho centimetru a když mi to jde, jsem schopna ji vyrobit za 3 minuty. Ty velké trvají delší dobu a jsou věci, u kterých strávím i čtyři dny.

Zmínila jste kopii korunovačních klenotů. Jak to vzniklo?

V roce 2011 se mi ozval pan Dvořák z ateliéru Graciella v Praze, s kterým jsem se domluvila na spolupráci. Samozřejmě vím, jak klenoty vypadají, ale když mi pan Dvořák začal do telefonu diktovat, že modrý kámen číslo 34, má rozměr 38,2 x 42,8 milimteru, musela jsem ho zastavit
a říct, že takto to nepůjde. Já na horké sklo do ohně nemůžu sáhnout a změřit ho. Když sklo na jedné straně stlačíte, tak na druhé straně se vypoulí. Musel tedy být přesný odhad množství materiálu, dostala jsem fotografie klenotů, protože originál nám samozřejmě nezapůjčili. Nikdy jsem nedělala nic náročnějšího, ale samotný výsledek byl ohromující. Kočky a slony dělá člověk stále, ale tohle byl zážitek.

Když jste zmínila slony, jaké motivy jsou nežádanější?

Nejžádanější jsou bez diskuse právě sloni. U dětí jsou to delfíni poté až kočky a pejsci. Figurek mám stovky druhů a snažím se, aby nebyli všechny stejné. Lidé občas přicházejí s fotkami například pejska a chtějí přesně takového. Jednou jsem dělala i popelnici jako dárek popeláři nebo náušnice ve tvaru klarinetů.

 

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.